Na úvod tohoto článku si pojďme ujasnit základní pojmy.
 
Přírodní agapornisové? V českých poměrech se nabízí lepší označení a to zkrátka „zelení“. V našich podmínkách se již jedná o dlouhodobě domestikované jedince. Fenotypově jsou více či méně podobní agapornisům, kteří létají především na africkém kontinentu. 

Agapornis hnědohlavý (Agapornis nigrigenis)

Dnes pořád existují chovatelé (a není jich vůbec málo), kteří mutační jedince odmítají a chtějí chovat pouze přírodní formu agapornisů. A je to velmi dobře. Udržet v našich chovech tyto jedince je důležité, zejména pro jejich vitalitu.

Každý chovatel papoušků dobře ví, jak je u některých druhů velmi těžké sehnat přírodního na nic neštěpícího jedince. Sportovní chovatelé samozřejmě vědí, že bez kvalitních přírodních ptáků v podstatě mutace chovat nelze. Některé mutace jsou bez přírodních ptáků odsouzeny k zániku nebo postupnému vymizení. Vitalita u některých mutačních jedinců je malá, a proto se odchovávají od štěpitelných přírodních jedinců. Mluvit o přírodních jedincích u štěpitelných jedinců je trochu protimluv, ale o tom je právě diskuze na některých chovatelských „fórech“.

Agapornis růžohlavý (Agapornis lilianae)

Pokud se sejde několik sportovních chovatelů přírodních agapornisů – nabízí se celá řada témat, o kterých je možné diskutovat. Jsou štěpitelní ptáci ještě přírodní forma? Jsou například  agapornisové růžohrdlí (výstavní přírodní typ tzv. „Buffo“)  ještě přírodní ptáci? Asi ne…A tak bychom mohli pokračovat. 

Samozřejmě s tímto jdou „ruku v ruce“ výstavní podmínky a standardy jednotlivých druhů přírodního typu. Přírodní ptáci totiž mnohdy jdou „proti standardu“ a to zejména svojí velikostí. Na bodovaných výstavách u některých druhů platí pravidlo „čím větší postava, tím lépe“. To mnohdy diskriminuje opravdu přírodní jedince, protože tam jde chovateli o něco jiného – přiblížit se zpátky přírodě. 

Agapornis škraboškový (Agapornis personatus)

Existují samozřejmě výjimky a to jsou například agapornisové hnědohlaví. U nich naopak velká velikost těla značí, že u nich došlo patrně ke křížení s agapornisem škraboškovým a jsou na bodovaných výstavách bodově penalizováni nebo vyřazeni. U tohoto druhu jde především o kresbu.

Je samozřejmé, že sportovní chovatelé se řídí standardem pro jednotlivé druhy - národním nebo mezinárodním - v případě evropských nebo světových šampionátů. Je velkou výhodou, že chovatel se může sám rozhodnout, jakému odvětví se bude věnovat. Zda povede svou šlechtitelskou práci cestou „kresby“ nebo „postavy“. A to je právě zásadní otázka, kterou často slýchám na výstavách. Mnozí chovatelé by se rádi účastnili bodovaných výstav, ale mají pocit, že pokud se budou věnovat tomuto odvětví, tak „chtě nechtě“ musí chovat mutační jedince „a nebo se hnát za velikostí“. Není tomu tak. U agapornisů existují druhy, u kterých jde především o kresbu a vůbec ne prioritně o velikost postavy. Agapornis šedohlavý, agapornis hnědohlavý, agapornis etiopský, agapornis růžohlavý – na bodovaných výstavách jsou tyto druhy vždy v menšině, pokud je někdo vůbec vystaví. Pouze u agapornisů hnědohlavých jejich počty v posledních letech mírně stoupají což je patrné z následující tabulky.

Na naší klubové výstavě (CZAC) jsou počty vystavených jedinců u výše uvedených maximálně v desítkách kusů. U agapornisů šedohlavých a etiopských jde pouze o jednotlivé kusy. A právě u těchto druhů se můžou uplatnit chovatelé přírodních forem.

Agapornis etiopksý (Agapornis taranta) 

Záleží především o popularizaci mezi širokou veřejností. Pokud budu mít chované jedince pouze doma, nikdy se jejich počty nezvýší. Chovatelé jsou tak sami proti sobě. Možná za několik málo let již v českých chovech nebude kde sehnat „novou krev“ do chovu. Bez účasti na výstavách exotického ptactva bodovaných nebo jen propagačních postupně některé druhy a jejich formy zaniknou, a to by byla velká škoda.

Agapornis Fišerův (Agapornis fischeri)

Cesta, kterou zvolil náš klub (CZAC), zpočátku také vypadala těžce. Nicméně podařilo se agapornise dostat do sportovního chovatelství a s tím samozřejmě stoupají i jejich počty. Jasná pravidla u sportovního chovatelství agapornisů jsou jasná – nechovat mezidruhové křížence, u mutací je důležité používat jasné mezinárodní názvosloví, řídit se mezinárodními standardy. V současné době se na naší klubové výstavě sejdou ptáci ze čtyř evropských zemí – to nám před 15 lety přišlo zcela nemožné. 

Ve sportovním chovatelství se uplatní zatím obě vyhraněné šlechtitelské cesty. Cesta velkých robustních ptáků i subtilních, přírodě blízkých jedinců.

Že to jde, je dlouhá léta vidět i u jiných kategorií - např. barevné a postavové andulky nebo barevní a postavoví kanáři. 

Chce to se zkrátka nebát a vystavovat.

Přeji všem úspěšnou chovatelskou sezónu!

Autor textu: Mgr. Karel Novák

člen výboru Českého klubu chovatelů agapornisů CZAC
člen klubu chovatelů andulek KCHA

Fotografie: Adobe Stock