Organizované chovatelství ušlechtilých malých zvířat u našeho severního souseda zastřešuje Polský svaz chovatelů okrasných holubů a dalších malých zvířat, známý též pod zkratkou Pzhgridi. Chovatelství v této velké zemi je na vzestupu a v mnoha ohledech může sloužit jako vzor, nejen po stránce chovatelské, ale i šlechtitelské, funkcionářské a komerční. Jak se tento úspěch dostavil, v čem spočívají pozitivní novinky a přístup se pokusíme poodhalit v následujících řádcích. Povíme si též o některých stěžejních polských plemenech a výstavách.

Primární předpoklad polského úspěchu je nutno hledat v minulosti a též v geografickém umístění. Je to země nacházející se u moře, s množstvím velkých přístavů, kam bylo možno již v dávné minulosti dovážet holuby z Orientu, potažmo z přístavů zemí západní Evropy. Již dávno se projevil smysl pro směnu a obchod umožněný vznikem množství obchodních pozemních stezek směrující z Polska na východ a na jih, odkud pocházela další plemena holubů. Do určité míry bylo a je tamní holubářství provázáno s německým. V 19. století, kdy se formovala většina moderních plemen,  spadal sever Polska a Slezsko pod Prusko. Po určitém útlumu se i dnes v Polsku daří opět plemenům německého doménia. V zásadě zde byli a jsou chováni převážně okrasní holubi. Čistokrevná drůbež a králíci jsou teprve rodícími se odbornostmi. Z holubů se jednoznačně největší pozornosti dostává rejdičům nepřeberného množství domácích i zahraničních plemen. Jejich chov má často několik staletí dlouhou genezi. Často se mezi plemeny nachází tvarové, pernaté a barevné skvosty, nezřídka se zachovalými prvky původních letových dovedností.

Polsko si totiž uchovalo původní hospodářský ráz, kde jsou domy postaveny samostatně, s prostornými pozemky v okolí hlavního bydliště, často nechybí malé či větší hospodářství podle rozlohy obdělávané půdy a k tomu nutná hospodářská stavení. Zde se stále může dařit i chovu holubů a to i chovu holubů s letovými zvláštnostmi. Každodenní přítomnost živých tvorů v místě bydliště do určité míry přispívá k jevu, že v Polsku je docela dost mladých chovatelů, čímž se tato země výrazně liší třeba od současného Německa. Mladí přináší elán, nadšení a budoucnost. 

Polský svaz vydává barevný časopis pro chovatele na velmi kvalitním křídovém papíře. Nazývá se Golebie. Časté jsou i případy vydávání různých encyklopedií a jiných knih s tématikou holubářství, kde nikdy nejsou opomenuta národní plemena polských holubů, neboť na ně jsou polští holubáři velmi pyšní. Polských národních plemen je aktuálně 59, s důrazem na rozličná plemena rejdičů. Řada z nich je již zanesena na evropském seznamu holubích plemen, poslední velký dodatek se povedl polským funkcionářům asi před třemi, čtyřmi lety, kdy Polsko navštívila delegace evropského chovatelského vedení. Polsko má nejen zajímavá plemena, ale také úspěšné  fotografy, kteří fungují na poloprofesionálním principu a dodávají časopisům a knihám počítačově upravené předlohy s bezchybným aranžmá. Na bázi osobní funguje družba s velkým německým spolkem v Lipsku a třeba i s českou posuzovatelskou lobby, jíž pravidelně hodnotí velké polské výstavy, třeba národní v Kielcích, ale i mnohé další.

Takto vypadá malebná hala výstaviště v Kielcích

Sonda do haly malých plemen na národní výstavě

Bodový systém léta uplatňovaný při posuzování v poslední době nahrazuje unifikovaný model evropský s rozděleným hodnocením do oblastí přednosti, doporučení a vady. Bodový systém byl rychlejší a jednodušší na zápis, neboť se u menších bodových srážek nemuselo uvádět odůvodnění. Každé plemeno se ale pohybovalo bodově v určitém „svém“ rozmezí. Evropský systém přináší možnost ustálení, ale jak bude fungovat v reálu ukáže čas.

Staroholandský kapucín mléčný - národní výstava Kielce

 

Původní bodovací polský oceňovací lístek

 

Jedna z mnoha propagačních voliér (s motýly a krymkami)

Polské výstavy fungují na bázi rodinné či přátelské atmosféry. Základním pilířem tamních výstav je pravidlo atraktivnosti. Výstava musí splňovat mimořádně vysoká estetická kritéria, tedy být bohatě vyzdobená, prostory čisté a zkrášlené květinovou výzdobou a  různými voliérami. Nechybí ani stánky, kde si můžete povykládat či zakoupit nějaké chovné doplňky.

Vystoupení umělce Johny Ego s ochočenými holuby

 

Dostalo se i na mladé návštěvníky

K výstavě však patří ještě něco většího. A tím větším myslíme obrovský chovatelský trh. Zpravidla založený na oblibě holubů, k nimž se přidávají další malá zvířata, eventuálně květiny, nabídka širokého spektra chovatelských potřeb a podobně.

Pohled na typickou polskou burzu

Polsko je velmi významným producentem holubářských kroužků, potřeb k vybavení holubníku i třeba gritů, vitamínových a minerálních doplňků a krmných směsí. Boom zažívají tyto polské produkty, včetně krmítek, gritníků, napaječek, hnízd, ale třeba i sošek a všeho dalšího díky své slušné ceně a dostatečné kvalitě u řady českých chovatelů, kteří zpravidla nejezdí až do Polska, ale využívají širokého distribučního centra vytvořeného našimi prodejci. Nákup pomůcek a krmiv přímo v Polsku zůstává i nadále levnější, ale každý nemůže jezdit až tam. 

Polská národní plemena

U plemen rejdičů je popisován zpravidla orientální původ, někdy vliv plemen německých, pražského rejdiče krátkozobého nebo holubů „ruského“ původního šlechtění. U některých plemen stále přežívá výkonnostní středozobá forma a krátkozobá výstavní, kdy se dnes jedná o dvě různá příbuzná plemena obvykle se lišící klenbou a šířkou hlavy a mírně i postavou. Typickým příkladem je populární varšavský motýl a středozobý polský motýl. Polští rejdiči jsou stejně jako rejdiči na Balkáně chováni především s obočnicemi žlutými, masovými či světlými, ale objevují se i červené obočnice, třeba u chocholatých polských rejdičů. Převažující barva očí je perlová, postavy rejdičů malé, včetné krakovské straky, jenž je nejmenším vysokonohým středozobým (dlouhozobým) rejdičem ve stračí kresbě na světě. Naprostou jedničkou je v polském chovatelství skupina polských dlouhozobých rejdičů, „stříbrňáků“ a dalších, což jsou holubi střední velikosti, jemného zbarvení, u nichž mezi dlouhým rovným zobákem a protáhlým rovným čelem není takřka žádný úhel, zatímco záhlaví mají prudce spadající. Vyznat se v těchto holubech je obrovským oříškem i pro polské posuzovatele, zahraniční k jejich hodnocení zváni nejsou. Bývaly doby, kdy šampionem u těchto plemen byl holub oceněný třeba 93 body, všichni ostatní přes jejich ohromné množství obdrželi hodnocení nižší. Polští dlouhozobí tvoří přibližně 10 procent holubů celkově, což připomíná oblibou modenky v Německu. 

Zamojský rejdič černý

Jedním z nejcennějších polských holubů je polský racek, malý ušlechtilý holoubek výtečné šířky těla, relativně kompaktní zadní partie, v unikátní kresbě štítníka, s nápadnou suchou hlavou. Na jeho čele po stranách hlavy se nachází výrazné nadočnicové hrbolky, klenutí čela je vysoké, nahoře někdy se sklonem vybíhat až dopředu. Vzadu v záhlaví obdivujeme pěknou lasturovitou chocholku. Dokonalou souhru zastřešuje náprsenka na hrudi a nízký postoj. Polští chovatelé jsou mistři odchovu krátkozobých plemen a výtečně si poradí nejen s  polským rackem, ale i mnoha krátkozobými rejdiči. Dokonalou souhru při odchovu vytváří činnost chův a spolupráce chovatele, zajišťující mladým příkladný růst. Polský racek má nápadně vyboulené oči (typický znak racků) a cenovku začínající na 300 zlotých, v přepočtu cca 1.600 Kč, u významných linií klidně i přes 1200 zlotých za výstavní kus.

Polský racek žlutý

I v tomto je polské holubářství trochu jiné. Váží si chovatelova času a poskytnuté obrovské péče a  náročnější plemena dovede ocenit. Ačkoliv jsou krmné směsi, vybavení holubníku a nebo i celé holubníky vyráběné polskými firmami levnější, stále stojí nemalé finance. A v Polsku se díky fenoménu, kdy si holubů lidé cení, na koníček v mnoha případech dokáží holubi dokonce vydělat.  To sice není prvotním posláním tohoto ušlechtilého koníčka, ale může zajistit zájem nastupující generaci, která při péči o živé tvory stráví život plnohodnotněji a blíže k přírodě. 

Z holubů tvaru je nejnápadnější polský poštovní výstavní, jenž je chován v několika rázech na sivém základu. Jedná se o mírně většího poštovního holuba, který je velmi populární, v kresbě štítníka se chová slezský štítník. Je to pěkně stavěný holub na bázi poštovního v bílém zbarvení, jen s barevnými křídelními štíty.

Slezský štítník modrý pruhový 

 

Staropolský rys modrý šupkatý bělohrotý

Do výstavních řad dnes naplno promlouvá staropolský rys, kterého si Poláci nechali zpětně uznat za své původní staré plemeno. Je to holub častokrát spíše v šupinaté než šupkaté kresbě, menší velikosti než rys. Měl by mít perfektní rodičovské schopnosti, což dokládá i v některých českých chovech. Unikátní postavy s dlouhými liniemi vykazuje řešovský výstavní, jenž se objevil na Podkarpatsku po druhé světové válce. Soustředí znaky výstavních holubů a bagdet, u nás výrazně pomohl současnému prošlechtění ostravské bagdety.

Řešovský výstavní žlutý tmavý  

Ojedinělou krásu vykazuje drobný polský bradavčák, respektive poský bradavičnatý holub. Je to kombinace rejdiče a indiánka s výraznými obočnicemi, ale tyto nejsou červené, nýbrž světlé.  Líbí se nám jeho suchá hlava s hrbolky, vysokým čelem, zobákem kratkým a velmi širokým, jakož i bradavičnaté formy obočnic a kompaktní postava. Slezského voláče v poslední době v popularitě převálcovali starvičtí chocholatí staváci, kde se díky zapojení německých chovatelů podařilo docílit neuvěřitelně kompaktního typu s výtečnou volatostí obou pohlaví. Daří se i několika lokálním plemenům staváků, často se světlými obočnicemi a úžasnými letovými projevy, jenž baví dnešní internet. 

Malopolský stavák černý (tygr)

V přepestré škále plemen rejdičů, kterých je oficiálně 43, neoficiálně o pár více, je k nepřehlédnutí sestava rousných malých holoubků s krátkým zobákem a chocholkou, jíž zkrášluje zajímavá kresba, u rázů s barevnou hlavou pak kontrastují perlové (bílé oči) a nepříliš nápadné, světlé obočnice. Patří sem královecký barevnohlávek, poznaňský barevnohlávek (hladkonohý), královecký čistooký (bílý, hladkonohý) či polská krátkozobá stračka (straka).

Královecký barevnohlávek žlutý

 

Královecký barevnohlávek černý

 

Polská stračka krátkozobá žlutá 

 

Polská stračka krátkozobá černá

Svéráznou krásou jsou proslulá plemena letových rejdičů, jenž oslovují pozorovatele mnohem více během letu než ve výstavních klecích. Patří sem třeba někteří orlíci, jenž jsou obdivováni pro třepotavý let za využití bočního stoupavého větru ve velkém hejnu nebo někteří z vysokoletců. I v českých chovech se tu a tam setkáváme s varšavským motýlem, unikátním krátkozobým vzpřímeným rejdičem s rousy na nohou, jenž vznikl kombinací německých plemen rejdičů s esovitě tvarovaným krkem (typ) a polského motýla (rousy a barva). Líbí se nám i hladkonohý polský krátkozobý rejdič  (maszuch) s lasturovitou chocholkou a větším zastoupením kresebných a barevných rázů. Zatímco polský krátkozobý je holubem nízkého těžiště, pravým opakem je bialostocká krymka, vzpřímený rejdič s delšíma nohama, bohatě opeřenými rousky, s barevným ocasem a horní polovinou hlavy, atraktivně krátkozobý. 

Bialostocká krymka žlutá

Zahraniční plemena

Polské holubářství zdaleka nestaví jen na domácích kořenech, ale je všestranně otevřené. Miluje náročné výzvy a chovatelé nehledí na korunu, respektive na zlotý, aby nakoupili nejlepší možný materiál u chovatelů v Evropě či zámoří. Díky obrovskému „tahu na branku“ dokázali Poláci vytvořit jedny z nejlepších chovů Evropy u norimberských bagdet či kariérů, mnohých plemen racků, většiny strukturových holubů, u téměř všech rousných vysokonohých voláčích, ale zaujali je i nároční voláči střední velikosti, třeba norvičský, exhibiční výstavní holub či raritní barevné rázy u bucharských bubláků. V oblibě je řada plemen německého původu, převažujíce u bubláků či barevných holubů (saská čejka, štítník). Americká plemena jako třeba gigant či king, mají slušnou základnu rovněž.

 A polští chovatelé stále budují. Hledají zajímavá plemena, nové barvy, vyšší kvalitu. Jsou známi tím, že se zaměřují na nákup nejlepších holubů, na nichž velmi rychle svojí dravostí vybudují chovy obdobné či vyšší kvality než byla „na západě“. Díky velkému množství krajanů v zámoří mohou Poláci bez problémů exportovat holuby ze severní Ameriky, čímž kvalita u tamních plemen velmi roste. Často vyráží třeba na Balkán nebo i do České republiky. Překvapivě se v Polsku zatím příliš neprosadil moravský pštros. Nejen u něho, ale u některých našich dalších nádherných plemen lze vidět možnosti expanze do tamních končin. Severomoravští chovatelé mají výbornou znalost polského jazyka, pravidelně se účastní polského chovatelského života a těší je pohled na přátelskost, vysokou kulturní a společenskou úroveň tamních akcí. Je to pro nás výzva, kterou bychom měli přijmout a chovat se stejně důstojně. K sobě navzájem i ke zvířatům. 

Text a foto Mgr. Bc. Alexandr Veselý