Německé holubářství a chovatelství obecně je dosud hegemonem Evropy. Konají se zde nejzajímavější akce, vznikají zde nejdůležitější produkty beletrie a šlechtění plemen doznává vrcholu. Právě zde je možno najít recept na úspěšnější vedení našeho koníčka. Pojďme se podívat tedy trochu blíže, v duchu hesla … příklady táhnou.

Plemena s německým vlivem vznikala někdy i velmi daleko, všude tam, kde žilo německé obyvatelstvo, nejdříve z řad šlechty a měšťanů, později díky vystěhovalectví nebo  vazeb politického charakteru. Četná plemena tak mají původ na současném území Polska, Litvy, Rumunska a třeba i České republiky.  Do Německa se předchůdci plemen „zahraničního“ původu vrátila po změnách mezinárodního uspořádání,  a to  ponejvíce s vracejícím se obyvatelstvem po první a po druhé světové válce. Největší boom rozvoje holubářství v Německu ovšem nastal mnohem dříve, přibližně v druhé polovině 19. století, kdy němečtí chovatelé postupně převzali štafetu šlechtitelské velmoci po Velké Británii a počali mnohem aktivněji dovážet a šlechtit plemena orientálního původu, věnovali se došlechťování plemen z Británie a odjinud. Rozmachu napomohlo založení mnoha chovatelských organizací a klubů, a to zejména na přelomu století 19. a 20. století, jakož i překlad anglické (potažmo staré italské a francouzské) literatury a samostatně vznikající německá díla ve století 19. a 20., i vznik standardů plemen, jenž položily základy teoretického šlechtění holubích plemen a jejich posuzování v celé kontinentální Evropě.

Způsob hodnocení holubů v Německu naznal vícero podob, ale nakonec převládlo posuzování kombinující udělení celkové bodové dotace  a slovní zápis předností, doporučení, případně chyb či výlukových chyb. Pro obesílatele německých výstav je největší odměnou uvedení svého jména v galerii vítězů výstav s obdrženými 97 body (verdikt vynikající) nebo druhotně mezi držiteli ocenění 96 bodů (verdikt výborný). Je pravidlem, že počet obdržených známek 97 bodů si chovatelé úzkostlivě počítají a při rozhovorech jsou na celkový počet obdržených nejvyšších známek patřičně pyšní. Je pravidlem, že počet udělených predikátů vynikající za 97 bodů u nejlepších chovatelů překonává hranici 200. Chovatelé jsou pyšní i na udělení tituly německého mistra, vítěze klubových soutěží, i mezinárodních či evropských výstav a dalších  ocenění, kterých bývá významné množství. Systém výstavnictví motivuje chovatele k obesílání velkých regionálních a celoněmeckých výstav. Lokální výstavy odehrávající se v průběhu léta, jak je známe u nás, nahrazuje plejáda akcí konajících se v klidovém období roku, zpravidla mezi listopadem a únorem. Výstavy malého i velkého rázu probíhají v esteticky dokonalém prostředí, s bohatou tombolou, doprovodným programem a druhovou pestrostí. Členové svazu mohou být členy několika organizací, kterým finančně přispívají na chod. Řady členů velmi často doplňují i rodinní příslušníci. Pohled na holuby na  výstavách je potěšením oka, neboť jsou zaklecováni na savém vroubeném kartonu s podestýlkou, v zadní části za klecemi nechybí barevná zástěna, misky na vodu a zrní jsou umístěny výše, aby byl prostor krásně čistý. Předkládané krmení na výstavách je to nejkvalitnější, co je k dispozici. Chovatelé v Německu dávají holubům profesionální čištěné a vysoce kvalitní krmené směsi, jenž vychází přibližně na jednou euro (25 Kč) za kilogram. Proto i ceny holubů jsou tam vyšší, v průměru asi 50 euro za kus.

Klubová činnost je věrna  pojetí koníčka coby životního stylu. Chovatelé ze svých setkání neutíkají po chvíli, jak lidé u nás, ale snaží se prožít čas strávený s přáteli naplno. Oblíbená jsou vícedenní letní setkání s rodinami a dámským programem, kde holubáři  se věnují holubům, manželky jedou třeba na prohlídku zámku. Odpolední program je pak společný. Místa se točí různě po Německu, aby to neměli všichni daleko, dnes často i za účasti participujících klubů z Rakouska, Nizozemska a odjinud, nebo členů z různých zemí, vč. České republiky.

Německé holubářství dnes bojuje se dvěma hlavními fenomény, které jsou pro jeho budoucnost zásadní. Jednak je to značný úbytek členské základny, kdy mladí chovatelé tvoří opravdu vzácný element.  A pak je to již znatelný vliv tzv. ochránců zvířat, jež často ani sami zvířata nemají, ale někdy to vypadá, že jim perfektně rozumí.  Samozřejmě, že přichází i jevy tzv. vyšší moci, které mají významný vliv na chovatelskou praxi a tím nejdůležitějším bývají v poslední době přísná omezení vydávaná v souvislosti s výskytem ptačí chřipky u  drůbeže, na akcích v okolí ohniska influenzy nebo na společných akcích s holuby. Chovatelství v Německu je totiž rozděleno na chovatele drůbeže + holubů a na chovatele dalších zvířat, třeba králíků či morčat. Společné akce pro všechna malá ušlechtilá zvířata jsou vzácností a zahrnují z hlediska velkých akcí převážně jen evropské výstavy. Ty se ale v posledních letech nedaří z  některých hledisek pořádat a v Německu, kde na akci Lipsia 2012 bylo dodáno neskutečných 95.000 zvířat, je vize, že evropské výstavy se zde konat již nebudou. To ale neznamená, že by zdejší výstavy byly malého charakteru. Ještě před nějakými dvěma desetiletími byly v Norimberku pořádané akce světového významu s účastí nad 30.000 holubů, dnes dominují výstavy v Lipsku s participací více jak 20.000 holubů, dříve ještě více. Jsou to nejkolosálnější výstavy světového významu, sloužící i jako setkání holubářů z celého světa.  Atraktivitu národních výstav zastřešuje spolek VDT, sdružující chovatele holubů.

Klubová výzdoba na výstavě v Lipsku

Evropský seznam plemen definuje velké množství zástupců, jejichž šlechtění řídí němečtí holubáři. Ve skupině tvaru nalézáme sárské holuby, které vyšlechtil ve Francii chovatel z Německa spojením římanů, bagdet a poštovních holubů. Dosud je jim přiznávám německý status.  

Rys modrý šupkatý

 

Štraser černý

Dále jedny z nejběžnějších plemen, jakými jsou rysové (původem z Polska), štraseři (původu společného s naším moravským pštrosem), koburští skřivani a němečtí výstavní holubi. Německý vzorník řídí i šlechtění orientálních plemen lahore, libanonec, abu-abse a španěl. Čistě domácího šlechtění je mittelhäuser (čteno mitlhojzr), jednoduchý užitkový holub, chovaný převážně jako bílý, ale v poslední době s rozšiřujícím spektrem rázů, třeba o modré bělouše.

Koburský skřivan kapratý

Z bradavičnatých plemen je nejtypičtějším zástupcem majestátní norimberská bagdeta, královna této skupiny, pak skromnější bagdeta franská a štajnhajmská, jakož i tamní polotovar podobný s českou bagdetou, vzniklý na bázi anglického indiána a to indián německý. Ve skupině slepičáků německé chovatelství lpí na nejoblíbenějším národním plemeni – modence - jenž je vylepšenou verzí italského modenky triganino.

Německý indián černý

Na velkých výstavách bývá modenek běžně přes dva tisíce kusů, vystavených ve třech barevných skupinách, a to jako gazzi – pštrosí kresba, schietti – plnobarevní a jako magnani, tedy vícebarevní - mandloví. Modenky jsou částečně chovány  a vystavovány i v České republice, v poslední době zažívají malý boom.

Nejoblíbenějším plemenem je modenka, zde ve zbarvení magnani

Svébytné dlouhé plemeno voláčů známe pod označením voláč staroněmecký. Vznikl na bázi selských voláčů chovaných na území Německa již v dávných časech.  Německý standard řídí šlechtění voláče pomořanského, jenž je větší variantou původního voláče (staro)holandského, dále i (českého) voláče sedlatého rousného a  voláče elstra.

Pomořanský voláč černý

Další do extrémů prošlechtěné plemeno středních voláčů nazýváme štajgr, s původem ve Slezsku, Čechách a Moravě, jakož i štelera, předělaného českého staváka přes brněnského voláče, který místo, aby  v Německu získal po procesu „modernizace“ nový vzorník, ponechal si beze zbytku znění vzorníku českého staváka a svého času se dokonce musel tento český vzorník předělávat, aby český stavák mohl mezinárodně existovat. Zdá se, že zjemnělí šteleři se v Německu nelíbí všem chovatelům a přinejmenším v Sasku vznikla aktivita, jejíž snahou je přiblížit se původní síle českého staváka.

Saská čejka černá bělopruhá chocholatá

 

Saský brüster černý

 

Saský voláč černý bělopruhý

Němečtí chovatelé odvádějí fascinující práci při šlechtění menších středních vysokonohých rousných voláčů, kterým je voláč saský, oblíbený v rázu isabel a dalších bělopruhých zbarveních a též  voláč bavorský, který vznikl při snaze o vyšlechtění hanáckého voláče bavorským chovatelem K. Zausingerem seniorem. Sílu v sobě snoubí kompaktní voláč hesenský a celkovou prošlechtěnost chocholatý stavák starvičský.

Jedna z barevných novinek - hesenský voláč andaluský

Obdobnou variantou je voláč durynský a též mezinárodní ikona, voláč slezský. Z rarit můžeme jmenovat voláče cášské a dolnobavorské, kteří jsou vystavováni ve zbarvení hýla bronzového a dnes už i zlatého. 

Durynský bronzovokřídlý

Pokud Němci opravdu v něčem vynikají, pak to je cit pro šlechtění barevných  holubů, kterým nedisponují chovatelé nikde na světě. Existují zde tři oblasti s prakticky obdobným typem, kdy plemena se v zásadě liší jen kresbou, a to saská skupina, mající bujné rousy a supí pera, dále durynská plemena, vyznačující se hladkonohostí a jihoněmecká plemena, vybavena bujnou lasturovitou chocholkou. Pak je zde řad zástupců univerzálních, jako je holub hýl, plemeno orientálního původu, chované následně i na Balkáně.

Hýlové mají přepychově lesklé zbarvení

Dále třeba český holub, špaček, lesklý holub, slezský mouřenín a další zástupci. Ještě dominantnější je  zastoupení mezi bubláky, kde kromě USA, České republiky a území s ruským vlivem, jsou všechna existující plemena bubláků výhradně dílem chovatelů z Německa.

Nové plemeno - lesklý holub

 

Bernburský bublák andaluský

 

Německý dvouvrkočatý bublák žlutý

 

Vogtlandský bublák modrý kapratý

Tamní chovatelé mají určitý podíl i  na rozšíření skupiny strukturových holubů, v této souvislosti hovoříme třeba o šmalkaldském barevnohlávkovi, jakožto produktu šlechtění parukářů a barevných holubů, ale konečný vliv měli tamní chovatelé i na kudrnáče a snad i na čínského holuba (evropský směr).

Šmalkaldský barevnohlávek černý

Docela dost plemen se nachází ještě u racků, kde vynikají staroněmecký, anatolský, německý barevnoocasý, štítník a drobný racek hamburský. A u rejdičů je to podobné jako u barevných holubů. Velká část německého území leží u moře, kam byli předchůdci mnohých rejdičů dováženi loďmi, značná část rejdičů vznikala ve velkých městech, další skupina v  zahraničí. U nás jsou k vidění výstavní tipleři, německé jeptišky, kolínský rejdič nebo  staroněmecká straka. Rejdičů bývá k vidění obdivuhodné množství, mají největší zastoupení ze všech skupin.

Německý výstavní tipler

 

Německá jeptiška chocholatá černá

 

Kolínský rejdič rousný červený

 

Německý dlouhozobý rejdič žlutý

Holubářství v každé zemi má své určité preference. V Německu je obecně důraz na komplexnost. Jsou zde snahy o dosažení špičkové a barvy a kresby s přiměřeným rozvojem typu, jenž by měl vytvářet vysoce líbivou kombinaci. Předních genetiků (Axel Sell) a nebo šlechtitelů (M. Gangkofner) zde není mnoho. Přesto vznik nových  barevných rázů limituje formální obtížnost převážně zdlouhavého administrativního vyřizování i při zcela běžných barevných rázech ve světě (jež by bylo možno jen převzít do vzorníku) nebo přes vznik nových zbarvení kombinací z již uznaných (obdobné potíže převzalo i české holubářství). Skupina AOC, jenž umožňuje vystavování nových rázů, však v Německu již léta funguje. Chovatelé a posuzovatelé kladou abnormální důraz na systematiku prošlechťování plemen.  Každý rok jsou formulovány znaky, které je třeba zlepšit, kde je potřeba zabrat a kde ubrat a také, kde se pokoušet o líbivější nebo přijatelnější existenci těch či oněch znaků. Důraz je kladen na špičkovou barvu a přesné kontury kresby. Z hlediska typu je převažuje snaha o ucelenost v celé populaci, s přihlédnutím k jemnější konstituci holubic. U klenby hlavy bývá pozornost zaměřena daleko více na její výšku (pohled z boku) než na šířku,   u zobáku je to obdobné,   nevadí  zobáky delší a užší, důraz na červené obočnice a prokrvený zobák se týkají opravdu jen zlomku domácích plemen.

Již jsme hovořili o skutečnosti, že holubům je předkládáno špičkové krmení. Ale obdobně jsou budovány i vrcholná chovatelská zařízení, kde nechybí místnost pro chovatele a návštěvy, prostor na drezúru výstavních jedinců, na krmení a jeho doplňky. Chovné holubníky jsou převážně komorové,  s více odděleními a obvykle bez možnosti volného proletu. Pokud k tomu ale podmínky jsou, volný prolet je v rámci možností (obavy před útoky dravců) využíván též.  

Pohled na prostorné chovné zařízení Jürgena Langeho (rošty v holubníku, velká voliéra)

 

Typická výzdoba chodeb domů německého chovatele

V Německu je povinné očkování proti pseudomoru, vše ostatní záleží na šikovnosti holubáře, jenž se velmi často musí obracet na zahraniční výrobce vakcín. Přesto dnes není žádnou výjimkou, že němečtí chovatelé využívají služeb veterinárních, které jsou spojeny s tamními svazy, kdy nechávají u veterinární společnosti, která má se svazem dohodu, zadávat preventivní či zdravotní vyšetření. Veterinární služba pak cíleně stanoví léčbu bez obavy z její neúčinnosti.  Vysoké veterinární povědomí, pečlivost při dodržování čistoty a celkové hygieny chovatelského zařízení přináší ovoce v oblasti kondice a zdraví zvířat na německých akcích. Pro české chovatele platí, že při importu holubů z Německa se vyplatí uvykání na naše podmínky, eventuálně delší karanténa.

Němečtí chovatelé si oblíbili i některá naše plemena, z nichž vyniká moravský pštros  a prácheňský káník, na útlumu jsou rakovničtí kotrláci, benešovský holub, pražský rejdič nebo třeba rakovnický kotrlák. Existují i výjimky, ale pokud můžeme něco na chovatelích v Německu obdivovat, tak to není jen jejich preciznost a cílevědomost, ale hlavně snaha vyprodukovat kvalitní odchov, který lze přenechat jiným chovatelům a tak přispět k vyšší úrovní zvoleného plemene. A tento fenomén se pak pozitivně projevuje i na úrovni chovu holubů jinde ve světě. 
 

Text a foto Mgr. Bc. Alexandr Veselý