Nežádoucí biologické invaze jsou celosvětově aktuálním problémem. Za invazní se označují druhy, které jsou v daném areálu nepůvodní (alochtonní), snadno se rozmnožují, rychle se šíří, obsazují všechna příhodná stanoviště, jsou velmi odolné a přizpůsobivé k podmínkám prostředí, agresivně vytlačují původní druhy a mohou způsobit až jejich úplné vymizení či destrukci ekosystému. Mohou také přenášet nepůvodní choroby a parazity a celkově negativně ovlivňují biodiverzitu.

Ne všechny zavlečené neboli introdukované alochtonní druhy se však chovají invazně, případně se jako invazní projeví jen za určitých podmínek. Kupříkladu mezi lety 1904-1914 byl u města Dunedin na Novém Zélandu záměrně vysazen jeden milión larev humra evropského (Homarus gammarus). Akce ale byla z komerčního hlediska neúspěšná, humři se v této oblasti neuchytili a vymizeli. Většina nepůvodních druhů desetinohých korýšů unikla do volné přírody z produkční či okrasné akvakultury, případně byla nechtěně rozšířena se zátěžovou vodou lodní dopravou. Po uchycení v přírodě se tyto druhy mohou dále šířit již samovolně. Zavlečení nepůvodních druhů spolu s klesajícími početními stavy druhů původních a s destrukcí prostředí vede v konečném důsledku k často nevratnému poškození přírody a k významným socioekonomickým škodám.

Mladí krabi čínští (Eriocheir sinensis) jsou oblíbenými konzumními živočichy

Invazní druhy nalezneme napříč celým řádem desetinohých korýšů (Decapoda). Invazně se projevují např. krab pobřežní (Carcinus maenas) u pobřeží Severní, Jižní a Střední Ameriky, jižní Afriky, Madagaskaru, Japonska a jihovýchodní Austrálie, krab čínský neboli říční či vlnoklepetý (Eriocheir sinensis) v Evropě (poprvé byl nalezen v Německu v řece Aller v roce 1912), na Havaji (zavlečen v padesátých letech dvacátého století) a v Severní Americe (poprvé nalezen v řece Detroit v roce 1992), kreveta Palaemon macrodactylus ve Francii a z infrařádu měkkochvostých krab kamčatský (Paralithodes camtschaticus), který byl v šedesátých letech dvacátého století vysazen v Rusku v okolí Murmansku a rozšířil se na jih až k břehům Norska. V Severní Americe se jako invazní druh raka šíří z Kentucky pocházející rak rusoboký (Faxonius rusticus), jež vytlačuje populace původního raka severního (F. propinquus), se kterým se dokonce kříží. Kříženci jsou plodní, životaschopnější než oba rodičovské druhy a k páření preferují další křížence nebo raky rusoboké. Invazi navíc urychlují i samice raka severního, které se raději než se samci vlastního druhu páří se samci druhu invazního.

Oranžová forma zbarvení raka červeného (Procambarus clarkii)

 

Plošně červená forma zbarvení raka červeného (Procambarus clarkii)

 

Bílá forma zbarvení raka červeného (Procambarus clarkii)

 

Červenobílá forma zbarvení raka červeného (Procambarus clarkii)

 

Černočervená forma zbarvení raka červeného (Procambarus clarkii)

V Severní Americe patří mezi invazní druhy i rak červený (Procambarus clarkii), rak statný (F. virilis) a rak mramorovaný (Procambarus virginalis), který se šíří v řece Missouri. V Indonésii se invazně šíří rak červenoklepetý (Cherax quadricarinatus), který pochází z Austrálie a Nové Guiney (jejíž západní část sice náleží Indonésii, avšak má zcela odlišnou faunu a flóru). Z toho vyplývá, že za nepůvodní se neoznačuje druh pouze z jiného kontinentu. Někdy může k invazi dojít i v rámci jednoho státu, kdy se druh přemístí, neboli translokuje, například do povodí, ve kterém se přirozeně nevyskytoval. Obecně platí, že interkontinentální (mezi světadíly) zavlečení druhů jsou méně nebezpečná, než invaze intrakontinentální (v rámci světadílu). V Evropské unii jsou některé druhy raků (červený, mramorovaný, pruhovaný, signální, statný a rusoboký) a krab čínský zařazeny na seznam nežádoucích druhů.

Rak červenoklepetý (Cherax quadricarinatus) z faremního chovu ve městě Cirebon na Jávě v Indonésii

Jak bylo řečeno výše, ne všechny nepůvodní druhy se ovšem musí projevit invazně. Některé se sice mohou aklimatizovat, ale zůstávají poblíž místa zavlečení, dále se nešíří a při zhoršení lokálních podmínek následně zmizí. V Německu byly v roce 2013 nalezeny sladkovodní krevetky červené (Neocaridina davidi) a krevetky čokoládové (Macrobrachium dayanum). Zatímco krevetka červená je poměrně adaptabilní a v budoucnu se předpokládá její šíření, krevetka čokoládová vyžaduje vyšší teploty, a z tohoto důvodu je její šíření nepravděpodobné. Tento předpoklad byl v následujících letech potvrzen dalšími nálezy krevetek červených v mírném klimatickém pásmu (např. v Maďarsku).

Dospělá samice raka signálního (Pacifastacus leniusculus)

V České republice se vyskytují čtyři nepůvodní druhy raků, rak bahenní (Pontastacus leptodactylus), rak signální (Pacifastacus leniusculus), rak pruhovaný (Faxonius limosus) a rak mramorovaný (Procambarus virginalis).

Netypicky modře zbarvený rak mramorovaný s ráčaty přichycenými na zadečkových nožkách.

Jako invazní se chová především rak pruhovaný, který se přibližně před čtyřiceti lety samovolně rozšířil do ČR proti proudu Labe z Německa, kde byl pokusně vysazen v roce 1890. V současnosti se vyskytuje v Labi, Vltavě a v jejich větších přítocích (Bačovka, Berounka, Bílina, Cidlina, Doubrava, Jickovický potok, Jizera, Kamenička, Linduška, Litavka, Lužnice, Malše, Metuje, Modla, Mrlina, Mže, Ohře, Orlice, Otava, Ploučnice, Poustka, Pšovka, Radbuza, Sázava, Úhlava, Úpa, Úslava, Vlkava a Výrovka). Též jsou záznamy o jeho výskytu v povodí Odry a v Podyjí. Kromě tekoucí vody je výskyt raka pruhovaného potvrzen i z rybníků, zatopených pískoven, lomů apod. (např. v pískovně Provodín II poblíž obce Jestřebí). Nebezpečí hrozí i od raka signálního, který je stejně jako rak pruhovaný přenašečem račího moru a v ČR byl vysazen v sedmdesátých letech minulého století na několika lokalitách v jižních Čechách a na Vysočině. Tento druh lokálně tvoří početné populace a vytlačuje původní raky říční. Rak mramorovaný je zatím znám jen z několika lokalit na území republiky, ovšem má velký invazní potenciál, a pokud by se začal šířit, nic ho patrně nezastaví. Množí se totiž partenogeneticky, kdy samice klade neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou její identické klony. Na založení populace tak postačí jedna jediná samička, což je mezi sladkovodními desetinohými korýši zcela unikátní strategie, která tento druh značně zvýhodňuje z hlediska biologických invazí. Posledním nepůvodním druhem na území ČR je východoevropský rak bahenní. Ten nepředstavuje pro naše původní druhy vážnější nebezpečí a invazně se neprojevuje.

Kromě výše zmíněných a velmi rozšířených raků je v Evropě nepůvodních druhů více. Obecně jsou rozšířené napříč celou Evropou, od Velké Británie po Řecko a Turecko a od Skandinávie po Itálii a Španělsko. Například v jižní Evropě decimuje původní račí populace rak červený, ve Francii se šíří rak mladistvý (Faxonius juvenilis), v Beneluxu, Anglii a Německu jsou etablované populace raků kalikových (F. immunis) a statných. V mnoha zemích, jako je Německo, Itálie, Maďarsko, Nizozemsko, Slovensko, Ukrajina a další, sílí populace raka mramorovaného. Poněkud překvapivě byl tento druh objeven i ve Švédsku, ale jednalo se pouze o jednorázový nález. V Maďarsku byl objeven i trpasličí rak mexický (Cambarellus patzcuarensis), který se ale zatím nešíří dále. Všechny tyto druhy raků pocházejí ze Severní Ameriky, přenášejí račí mor a často se projevují invazně. Původem severoamerické druhy raků zasáhly i Asii, a to včetně Japonska. Nejvíce je tam rozšířený rak signální, rak červený a rak mramorovaný. Rak červený byl zavlečen i do Jižní Ameriky a do Afriky. Endemické druhy na Madagaskaru vytlačuje velice rychle se šířící rak mramorovaný.

Rak cihlový (Cherax boesemani), který byl objeven v Maďarsku

Z čeledi Parastacidae byl v Itálii, ve Španělsku a ve Švýcarsku nalezen rak ničivý (Cherax destructor) a ve Slovinsku a v Maďarsku rak červenoklepetý (Cherax quadricarinatus). V termálních vodách byli v Maďarsku odchyceni i některé novoguinejské druhy raků rodu Cherax. Tito raci jsou však vnímaví k račímu moru, a navíc jsou výrazně teplomilnější než původní evropské druhy, takže nejsou považováni za příliš nebezpečné. Rak červenoklepetý se ale chová invazně v Austrálii, kde byl vypuštěn na nové lokality. Záměrně byl rozšířen i na Jamajku, do Mexika, do Jižní Ameriky, do Afriky, do mnoha zemí jihovýchodní Asie, do Portorika. Rak ničivý byl kromě mnoha míst v Austrálii, kde vytlačuje původní raky (např. raka pětihranného, C. quinquecarinatus), zavlečen i na Tasmánii, kde je hrozbou hlavně pro největšího sladkovodního raka na světě, raka tasmánského (Astacopsis gouldi).

Leckdy se v případě biologických invazí jedná o komplikované ekologické vazby. Kupříkladu na Vánoční ostrov bylo zavlečeno hned několik nepůvodních druhů. Endemické krysy Maclearovy (Rattus macleari), které byly do té doby hlavním predátorem místních krabů, byly vyhubeny nepůvodními krysami obecnými (Rattus rattus) a trypanosomou, kterou s sebou tyto krysy na ostrov zavlekly. Tím byla narušena dlouhodobě stabilní rovnováha. Populace červeně zbarvených endemických krabů Gecarcoidea natalis se následně rozrostla z několika tisíc na několik miliónů. I přesto, že od roku 1980 je 63 % plochy Vánočního ostrova chráněno jako národní park, byli sem v devadesátých letech 20. století zavlečeni mravenci druhu Anoplolepis gracilipes, kteří se v novém prostředí rychle etablovali, rozmnožili a napadali stromové poustevníčky druhu Birgus latro a již zmíněné kraby, kterých zahubili odhadem 15 miliónů jedinců (přibližně jednu třetinu populace). Mravenci byli následně úspěšně zlikvidováni předkládanou potravou tvořenou směsí rybí moučky a insekticidu a populace krabů se poměrně brzy stabilizovala na odhadovaných 44 miliónech jedinců. Tento příklad je spíše výjimkou, v naprosté většině případů se invazní druhy nedaří účinně regulovat, natož v nepůvodním areálu zcela vyhubit. Protože je nemožné zhodnotit všechna rizika zavlečení, nesmí chovatelé za žádnou cenu umožnit nepůvodním druhům uniknout do volné přírody.

Autor textu: Doc. Ing. Jiří Patoka, Ph.D., DiS.

Autor fotografií: Doc. Ing. Jiří Patoka, Ph.D., DiS.