Půlmetroví, rychlí, jedovatí zabijáci, před kterými se musí mít na pozoru i člověk. Takto popisovaly legendy z Blízkého východu solifugy. Realita je samozřejmě poněkud přízemnější, nicméně stále jde o fascinující predátory.

Pokud jste zkušeným chovatelem pavouků a štírů a hledáte novou výzvu, mohou být solifugy (Solifugae) pro vás ty pravé. Ač je velmi připomínají, nejde o pavouky, ale o samostatný řád pavoukovců, který zahrnuje více než 1 000 popsaných druhů, z nichž většina obývá suché stepi a pouště na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie.

Solifuga se představuje 

Některé druhy dosahují délky několika milimetrů, ty největší až 12–15 cm (včetně nohou). Barva těla se pohybuje v odstínech hnědé.Výrazné oči, špičky končetin a spodní část zadečku bývají černé. 

Při pohledu na zástupce solifug se může zdát, že mají deset nohou. Není tomu tak, standardní čtyři páry nohou však doplňují dvě dlouhá makadla (pedipalpy), která slouží především k senzorickému vnímání a manipulaci s kořistí. 

Další výrazný rys představují velké chelicery, které jsou u mnoha druhů delší než prosoma (přední část těla). Každá ze dvou chelicer má dva segmenty spojené kloubem a ty tvoří silná klepeta, podobně jako u krabů. Na každém segmentu najdeme několik zoubků, jejichž počet se liší druh od druhu. Chelicerami mohou solifugy nepříjemně kousnout, ale také stridulovat neboli třením chelicer o sebe vyluzovat pískavý zvuk. 

Jak už napovídají výrazné chelicery, solifugy jsou dravci. Jejich oběťmi se nejčastěji stávají termiti, potemníci, ale troufnou si i na malé ještěrky, ptáky a hlodavce. Navzdory pověstem obvykle neútočí na lidi, výjimku tvoří chovatelé. Ti totiž chtě nechtě musí občas narušit osobní prostor svých chovanců, což solifugy nesou velmi nelibě. Kousnutí sice není jedovaté, ale prý dost bolí. 

Páření probíhá obvykle jednou za rok a není pro slabší povahy. Menší samec musí samici silným stiskem znehybnit, vyprodukovat spermatofor, vložit jej pomocí chelicer do genitálního otvoru a rychle zmizet, jinak skončí v trávicím ústrojí samice. Po oplodnění vyhloubí samice noru a naklade do ní 50–200 vajíček; některé druhy je pak hlídají, dokud se nevylíhnou. Solifugy se v průměru dožívají 12–18 měsíců.

Dobře míněné varování 

Pro chov solifug byste se měli rozhodnout pouze v případě, že dobře víte, co děláte. Solifugy jsou agresivní, rychlé (dokážou běžet rychlostí až 16 km/h), bolestivě koušou a vyžadují specializovanou péči. Jinými slovy – nejsou dobrými mazlíčky. A ještě jedna taková nepříjemnost – většinu času stráví solifuga zahrabaná v písku, případně v nepřirozeně vypadající poloze, kdy už si myslíte, že je mrtvá, a ona se mezitím jen připravuje na svlékání.

Jak na chov ?

Stále jste si to nerozmysleli? V tom případě budete potřebovat alespoň 20litrové terárium s víkem, které zabrání solifuze v útěku (zvládne totiž lézt i po stěnách). Do nádoby umístěte vždy jen jednoho jedince. U solifug není kanibalismus žádné tabu. Terárium naplňte zhruba 10 cm písku a přidejte větve a kůru. Přes den udržujte v teráriu teplotu kolem 35 °C a v noci ji nechte klesnout na 24–28 °C. Zajistěte také vlhkostní gradient - přes den mají solifugy rády sucho, v noci vlhko. Toho můžete docílit každovečerním mlžením, nebo vytvořte na jedné straně terária v substrátu prohlubeň a nalijte do ní tolik vody, aby navlhčila substrát na vybrané straně a nerozlila se po celé nádrži.

Solifugu krmte každý druhý den živými cvrčky, sarančaty, moučnými červy nebo šváby. Jednou týdně jí můžete nabídnout mraženou myš, jinak se však snažte podávat potravu živou. Pokud zrovna nemlžíte nebo nekrmíte, uděláte nejlépe, když necháte solifugu v klidu, jinak byste mohli schytat bolestivé kousnutí. Pokud solifuga opravdu nemá něco ráda, tak je to společnost.

Autor textu: Dominika Jandorová

Fotografie: Adobe Stock

Zdroje: Exotic Pets, Arachnoboards, Spiders World, National Geographic