Agapornis Fišerův byl objeven německým lékařem, zoologem a cestovatelem Gustavem Fischerem v roce 1887 v Tanzánii. Agapornis Fišerův patří ke středně velkým druhům agapornisů. Jedinci dosahují délky 14 -15 cm a hmotnosti 42 – 58 g. Základem zbarvení je zelené peří, které na krku a hrudi přechází ve zlatožlutou a směrem k hlavě v tmavší oranžovou, temeno hlavy je hnědo-oranžové / bronzové /. Čelo, líce a hrdlo jsou oranžovo-červené a zbytek jejich hlavy je matně olivově zelený. Ocasní pera jsou světle modrá s výskytem žlutých i černých pírek. Oči jsou tmavohnědé, obklopeny bílým okružím. Zobák je karmínově červený s bílým zbarvením kořene a nohy šedé. Pohlavní dimorfismus se u tohoto druhu neprojevuje. 

Agapornis Fišerův • Foto: StockAdobe

Agapornis Fischeri
Řád: Psittaciformes (papoušci)
Čeleď: Psittacidae (papouškovití)
Podčeleď: Psittacinae (papoušci)
Rod: Agapornis (agapornis)
Druh: Agapornis fischeri (agapornis Fišerův)

Výskyt ve volné přírodě

Žijí v malých hejnech asi 100-200 kusů v prostoru jižně od Viktoriina jezera, což je mimochodem druhé největší sladkovodní jezero na světě. Jejich biotop se rozkládá na rozlehlých pláních v okolí jezera ve výšce 1100-2200 n.m. V této vnitrozemské náhorní plošině se živí semeny trav, akácií, nebo zalétají na kulturní pole s kukuřicí, pšenicí nebo prosem. V travnatých savanách vyhledávají místa s výskytem stromů a křovin a dobrým přístupem k vodě. V období sucha mohou agapornisové migrovat do vlhčích míst ve Rwandě a Burundi. Jejich populace byla mimo chráněná území značně zdecimována odchytem pro chovatele, proto je jejich vývoz od roku 1992 zakázán.

Hejno agapornisů Fišerových ve volné přírodě • Foto: Samphotostock

Dnes se odhaduje, že přírodní populace těchto papoušků by mohla být kolem 200.000 až 1.000.000 kusů. 

Rozmnožují se v období sucha od ledna do března a od června do července. Hnízdí v koloniích. Převážně v dutinách stromů, ale i v rozpadlém zdivu budov, mezi palmovými listy, či v dutinách skalních převisů, ve výšce mezi dvěma a patnácti metry nad zemí. Hnízdo je jakási mohutná koule z větviček, kůry a listí, podobná těm, jaká staví snovači. Materiál na hnízdo nosí pouze samice. Jsou to drobné větvičky, proužky lýka nebo stébla trávy. Snůška obsahuje 3 – 6 vajíček a inkubace trvá 21 – 23 dnů, mláďata vylétají zhruba za 35 – 40 dní. Po zhruba jeden měsíc od vylétnutí jsou dokrmována rodiči. 

Dožívají se 10 -15let.

Historie

Do Evropy se dostávají až po první světové válce. U nás se jejich chov rozvíjí pozvolna. Poprvé byl agapornis vystaven na I. Výstavě KPEP v Botanické zahradě v Praze Z.Zemanem. V roce 1938 byl chován v ZOO Praha. 

První odchov byl zaznamenán u Paintera v USA v roce 1925. První modří ptáci se zhruba od roku 1960 objevují i u nás. V roce 1982 byli první zelení pasteloví a lutino dovezeni do ČSSR.

Chov Agapornise Fischeri v ČR

Je to jeden z nejoblíbenějších a podle některých chovatelů i nejkrásnějších z těchto papoušků. Mezi chovateli se mu neřekne jinak než „Fišerák“. Pro své barevné variace a poměrně nenáročný chov se stal oblíbeným a často chovaným druhem.

Ovšem dnes, pokud se soustředíme na přírodní jedince, je situace mnohdy kritická. Hovořím nyní o chovech v České republice. Nástup mutací zhruba od roku 1960 znamenal pro přírodní populaci v lidské péči výrazný problém, o kterém se tehdy nevědělo. Přírodní agapornis Fišeri byl hlavně v 80. a 90. letech celkem běžný. Ovšem všichni tenkrát doslova „prahli“ po nových mutacích. A proto se jich chovatelé zbavovali a kupovali mutační jedince. Zapomnělo se, že pro chov a vývoj barevných mutací je přírodní jedinec nenahraditelný. 

V současné době je situace zcela opačná. Z vlastní zkušenosti vím, že většina dotazů na prodej začíná slovy: „Máte přírodního jedince?“. A většina chovatelské veřejnosti ví, jak vypadá situace v chovech agapornisů Fišeri. Stačí se podívat na pár u nás největších burz. Chovatelé mnohdy ani netuší, co v přepravkách mají, zkrátka neumí určit mutaci. Tady je jedno z největších nebezpečí v chovu, a to jsou mezidruhoví kříženci. U agapornise Fišeri jsou to hlavně jedinci s tmavou až černou hlavou, zjevně kříženci s agapornisem škraboškovým. Tito a jiní kříženci jsou v chovu nepoužitelní. Zkrátka sehnat přírodního, na nic neštěpícího, standardu odpovídajícího agapornise Fišeri, je opravdu „oříšek“.

Je samozřejmé, že existují chovatelé, kterým jde o to mít v chovu kvalitní jedince. Kteří chtějí vystavovat a mít svůj chov na vysoké úrovni. Bylo třeba takové chovatele sjednotit a zjistit, zda takoví lidé v ČR vůbec jsou. Proto byl v roce 2008 založen Český klub chovatelů agapornisů. 

Na této adrese se dozvíte vše o klubu a jeho práci http://www.czagapornisclub.eu/.

Zkušenosti s chovem výstavních Agapornisů Fišeri

Na začátku chovu je důležité mít kvalitní chovné jedince odpovídající standardu. Nejlepší je navštívit několik chovatelů výstavních agapornisů a vybrat od nich. 

Při výběru přírodních jedinců do chovu je třeba dávat pozor hlavně na některé nepřípustné znaky a vady: 

- hodně tmavou hlavu a tzv. „fousy“ – černá barva zasahující až na líce a k zobáku 
- příliš červené barvy zasahující od hrdla až do temene hlavy 
- pozor na tzv.“čepice“ - barva na hlavě musí plynule přecházet až do zátylku 
-  na příliš malé jedince 
-  tzv. „hranatou hlavu“ – požaduje se oblá, klenutá 
-  žluté skvrny v opeření
 
Pokud má někdo obavy, že agapornise, které chová v hejnu, nelze vystavovat, tak jeho obavy nejsou na místě. Nevystavují se totiž pouze mláďata z roku, který probíhá, ale za elitní skupinu na naší speciální výstavě se bere rok předchozí. Vystavují se ptáci již přepeření, roční – kteří vypadají opravdu nejlépe. Není proto nutné hnízdění v zimě ve vytápěných prostorech, ani chov a odchov v klecích bednového typu po jednotlivých párech, jako je tomu třeba v chovu výstavních andulek.

Na podzim po absolvování výstav, vyberu nejvhodnější jedince a pouštím je do zimoviště po cca 6 párech. Ty pozoruji, a pokud si na sebe zvyknou ve stejné sestavě, vypouštím je do letních voliér, kde opět ve stejné sestavě hnízdí. Důvod je jednoduchý. Osvědčilo se mi, že páry si na sebe přes zimní období zvyknou, a pak při obsazování budek nejsou žádné problémy ani potyčky. 

Budky používám klasické dřevěné – velikost jako u andulek. Letní chovnou sezónu zahajuji obvykle 1.4 a končím 1.11. – samozřejmě podle počasí. Páry nechávám hnízdit max. dvakrát do roka. 

Jako hnízdní materiál používám vrbu. Tu berou nejraději, zkoušel jsem i jiné dřeviny, ale vrba měla největší úspěch. Zároveň s vrbou dávám i větve ovocných dřevin.

Jednou jsem již suché větvičky jabloně polámal na malé kousky a položil na podlahu voliéry a zapomněl je uklidit. Druhý den při krmení jsem si na ně vzpomněl, ale nebyla tam ani jedna. Bylo to zajímavé, hlavně proto, že ve většině literatury se uvádělo, že hnízdní materiál berou agapornisové ze země jen neradi. Od té doby suché okousané větvičky lámu a nechávám je na podlaze a oni je všechny využijí na stavbu hnízd. A není to způsobeno ani nedostatkem vrb, těch bylo ve voliéře dost, zkrátka se jim suché klacíky „hodily“. 

Krmení

Obecně lze říci, že agapornisové Fišeri jsou „ptačí gurmáni“. Přijímání potravy jim trvá o trochu déle než u jiných druhů papoušků. A díky jejich zvědavosti a hravosti jsou ochotni vyzkoušet různé druhy potravy. Což je možné nejlépe ve skupinovém chovu ve voliéře, kde se jedni učí od druhých.

Podávám směs zrnin 70 % proso, 25 % oves, 5 % lesknice, pohanka, kardi. Naklíčené zrní dávám jen v období před hnízděním a v době krmení mláďat, v delším období pouze cca 3x měsíčně. Mě se osvědčilo klíčit pšenici a oves.

U zeleného krmení lze vyzkoušet opravdu skoro vše od smetánky lékařské, ptačince žabince, nedozrálých semen trav atd.

Mangold čili řepa cvikla (Beta vulgaris var. cicla) • Foto: StockAdobe

Mám velmi dobré zkušenosti s mangoldem. Je to méně známá zelenina, která se pěstuje stejně jako salát, jen s tou výhodou, že lze listy odlamovat a rostlina vytváří stále nové. Výhodou oproti salátu je také, že nehrozí průjmy – díky kterým jsem salát přestal zcela zkrmovat. Pokud do voliéry předložím mangold, pampelišku a ptačinec žabinec, nejprve „zmizí“ mangold, pak ptačinec a nakonec pampeliška.

Vitamínových směsí, preparátů atd. je opravdu velké množství a každý má svůj osvědčený. Já mám v oblibě vitamínové přípravky, které lze zamíchat do míchanice (nastrouhaná mrkev, strouhanka – vytvoří kyprou směs). Do míchanice ještě přidávám sušenou vaječnou směs.
Moji ptáci jsou na míchanici zvyklí a rádi ji přijímají a zbytky jsou minimální. Samozřejmostí je celoroční dostatek větví ovocných dřevin na okus, minerální kámen s vápníkem a denně čerstvá pitná voda. Na dno voliér dávám říční písek.

Vystavování

V srpnu začíná příprava na výstavy. Zhruba 20 jedinců, které jsem vybral předchozí rok jako nejlepší, přemístím do bednových klecí – kde si zvykají na stísněnější prostředí. Zhruba po 14 dnech je vždy na odpoledne přemístím do výstavních klecí. A po uvyknutí na výstavní klec, kde po postupném zvykání stráví 2-3 dny, je přemístím zpátky do bednových klecí. Tam čekají do termínu výstav. 

Roční ptáci jsou opravdu zcela jiní než půlroční mláďata a chovatel si tímto způsobem ptáky „užije“. A může ocenit jejich krásu a hlavně vidí, jak jeho mláďata vypadají po roce jako chovní ptáci. 

Sportovní chovatelství agapornisů je v ČR na mírném vzestupu. Na naší klubové výstavě se sejde více než 300 ptáků, a to už je množství, kdy jsou rozdíly v kvalitě více než patrné.

Chovat výstavní agapornise Fišeri je samozřejmě o dost práce navíc, ale opravdu se to vyplatí. Mimo jiné v kvalitních chovných jedincích. A také tím, že propagujeme chovatelství exotického ptactva na výstavách.

Autor textu: Mgr. Karel Novák

člen výboru Českého klubu chovatelů agapornisů CZAC
člen klubu chovatelů andulek KCHA

Fotografie: SamphotoStock, StockAdobe

Použitá literatura: 

Vašíček, Milan (2005). Agapornisové a jejich mutace. ISBN 4-04-809009-7. Kosmonosy : BARKO Bělka